O Žáčkově Slabikáři

"Od své nakladatelky jsem dostal za úkol napsat slabikář, který by spíše než pro geniální děti byl pro většinu. A který by zároveň měl veselé, optimistické ladění. Což mě nijak neznásilňovalo," vzpomíná básník Jiří Žáček na okolnosti vzniku dvou publikací, které mu vynesly mimi jiné jednu Zlatou stuhu. "V případě čítanky to bylo ještě jednodušší: šlo o pokračování slabikáře. Tak jsem prostě dál psal o příhodách kluka Toma, kterého děti poznaly ve slabikáři, a míchal je s pohádkami, lidovými písničkami a říkadly. Metodických omezení tu bylo samozřejmě méně - jen jsem se musel trefit do správného věku. A nad tím bděla moje nakladatelka a poradkyně v jedné osobě."

Žáčkův Slabikář i Mou první čítanku vydalo nakladatelství ALTER, které založila Hana Staudková ze Všeně u Turnova, které se zdálo, že školní pomůcky pro nejmenší nejsou tak dobré, jak by být měly. Na slabikáři začal Žáček pracovat koncem roku 1991, výroba následovala bez prodlení, a tak se podle něj učilo hned v následujícím roce. Také volba osvědčené ilustrátorky Heleny Zmatlíkové přispěla zřejmě k úspěchu obou knížek: Slabikář zatím dosáhl nákladu dvou set tisíc výtisků, čítanka sto padesáti. "Po tom mém se nových slabikářů vyrojilo nejméně dalších pět," vysvětluje úspěch autor, "ale tehdy asi jiný na trhu nebyl." Byl: hned v roce 1990 vyšla v nakladatelství Galaxie Máma, táta já a Eda čili Česká abeceda, kterou pro děti emigrace napsal Jiří Gruša a namaloval Miroslav Wagner. Na školách doma v Čechách se však knížka příliš neujala. "Hodila se asi spíš do exilových poměrů, kde na jedno dítě byla jedna maminka," poznamenává Žáček. "Učitelkám připadala moc těžká... Seznámil jsem se s ní, než jsem začal psát. Podobně třeba s Poupaty Josefa Kožíška. Ta jsou mimochodem skvělá!"

Na starých slabikářích prý Jiřího Žáčka zarazilo, že co pasáž, to jiný protagonista. Ten jeho proto soustřeďuje čtenářovu pozornost na osudy jediné ústřední figury, Toma, který má tatínka, maminku, té se narodí miminko: "Když člověk najde hrdinu, už ho neopustí." Poměrně brzy se v Žáčkově slabikářové rodince objeví také teta Dáda, která odjede hrát na dudy, ale místo ze Skotska pošle pohled z Itálie... "Žádný surrealismus, Italové prostě hudbu milují. Jistě i dudy. Teď vážně: texty v první části slabikáře, kde se postupuje od písmena k písmenu, představují pro autora rébus. Mám k dispozici jednu, dvě, tři souhlásky a samohlásky - s tím žádné divy nevymyslíte. Teta je Dáda, protože jsme u D, a na dudy místo na piana hraje ze stejného důvodu. Ta Itálie - dá se prostě vyslovit. To já si také původně myslel, že slabikář je příležitost k vyblbnutí, že si v něm vyzkouším všelijaké slovní hříčky a experimentíky. Popadaly pod stůl... Šesti, sedmiletým dětem mozek funguje perfektně, sluchem mohou vnímat složité příběhy, ale do slabikáře je dát nemohu. Takže jim písmenko po písmenku předkládám něco, co je vlastně degraduje. Jenže bez toho to asi nejde." Krok vzad, dva kroky vpřed? "Jestli to není spíš obráceně," směje se Jiří Žáček, který ke slabikáři i čítance připravuje ještě třetí díl, opáčko pro druháky po prázdninách.

Pavel Janáček, Lidové noviny