Pádové otázky

Pádové otázky a skloňování podstatných jmen na prvním stupni ZŠ

V tomto článku se chceme zamyslet nad stanoviskem odborníků lingvistů, kteří zastávají tradiční zásadu, že při výuce pádových otázek nesmí být jako pomůcka v paradigmatech užito spojení pádové otázky s vhodnou předložkou.
Je nepochybné, že žáci 4. a 5. ročníku jsou schopni pamětně se naučit a vyjmenovat izolované pádové otázky. Cílem výuky však není pamětně se naučit a vyjmenovat, cílem je jejich aplikační využití. K tomu, aby žák rozlišoval bez spojení s předložkou nebo bez kontextu tytéž tvary podstatných jmen v různých mluvnických významech, je třeba jazykového citu, určité zkušenosti a schopnosti abstrakce. Všechny tyto předpoklady nemají často ani žáci na druhém stupni ZŠ a ani zde není žádný důvod k tomu, aby byl požadován od všech žáků pouze tento způsob práce.                                                                                                   

Učební materiály (učebnice a pracovní sešity) nemohou být koncipovány pouze pro žáky, kteří výše uvedené předpoklady mají. Je nepřijatelné neposkytnout pomoc žákům, kteří jimi nedisponují; nelze jim tedy zakázat, aby při skloňování používali jednoduchou pomůcku – spojení pádové otázky s vhodnou předložkou. Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto článku uvádíme pouze některé argumenty, které hovoří pro využití předložkových spojení při nácviku pádů a při skloňování jmen na prvním stupni ZŠ.

Předložky užívané v paradigmatech by měly být pro daný předložkový pád stejné. Důvodem je vytvoření určitého algoritmu. Susan Kovaliková v knize Integrovaná tematická výuka hovoří o tzv. mentálních programech a o tom, že jen ty poznatky, které jsou pevně zasazené do těchto mentálních programů, může žák snadno používat a kdykoliv je ve své mysli vyvolávat. Rozpoznávání vzorových schémat usnadňuje učení.

Předložky v paradigmatech skloňování jmen žáci na prvním stupni potřebují, aby mohli samostatně tvořit a zapisovat jejich tvary. K poznatku, že některé tvary podstatných jmen mohou mít více mluvnických významů, dělají tito žáci teprve první kroky. Bezpředložková slovní spojení pro příslušné pády budou žáci mladšího školního věku tvořit jen s obtížemi a většina z nich si bude pomáhat tak, že si tiše pro sebe řeknou předložkové spojení a pak napíší pouze tvar bezpředložkový. I to je samozřejmě oprávněný postup.

Budeme-li nutit žáky, aby se už na prvním stupni potýkali se všemi obtížemi tohoto učiva, a nepomůžeme-li jim ho schůdnou cestou zvládnout, způsobíme tím jejich nejistotu, případně vyvoláme obavy, že danou látku nezvládnou vůbec. Důsledkem může být nechuť zabývat se něčím, co je nad jejich síly. Pokud bychom požadovali, aby žák utvořil např. bezpředložkový tvar 3. p. č. j. podstatného jména cibule, nemáme žádnou možnost ověřit si, že uvažoval správně, neboť požadovaný tvar může vyjadřovat mluvnické významy 3., 4. a 6. p. Ani v tomto případě tedy nevidíme důvod, proč užití předložkových spojení zakazovat.

Určování pádů jmen v bezpředložkových spojeních v kontextu žáci zvládnou, pokud mají vybudován návyk, ptát se na pád jména celou větou a celou pádovou otázkou, např.:

• Nové nádraží stojí mimo centrum. (Kdo, co stojí mimo centrum?)
• Našemu nádraží je sto let. (Komu, čemu je sto let?)
• V Brně opravili staré nádraží. (Koho, co v Brně opravili?)

V praxi se velmi osvědčila práce s kartičkou/přehledem*), kde je u každého předložkového pádu nabídka předložek, s nimiž je možno v daném pádě tvořit předložková spojení. Tento informační zdroj mohou žáci využívat v mnoha aplikačních cvičeních, takže není třeba se obávat, že si vytvoří představu, že např. ve spojení s 2. p. je možno použít pouze předložku bez (uváděnou v paradigmatech).

Již na prvním stupni je možno s žáky procvičovat užití téže předložky v různých pádových spojeních, např.: na strom (4. p.) na stromě (6. p.); žáci sami pak mohou z pozorování tohoto jevu vyvodit závěr, že není možno určovat pád pouze podle předložky, že je nutné ptát se vždy celou pádovou otázkou.

Závěr

I při výuce výše uvedené látky je třeba rozlišovat cíl a prostředky. Paradigmata (ať už jsou v nich pádové otázky spojeny s předložkami či nikoliv) jsou pouhým prostředkem, nikoliv cílem. Cílem je dovést žáky až na úroveň, kdy budou schopni získané poznatky aplikovat. Snahou vyučujícího musí být, aby k této dovednosti dospělo co nejvíce žáků. Je třeba oprostit se od různých nefunkčních metodických dogmat a hledat takové prostředky, které umožní žákům učivo zvládnout, které budou podněcovat jejich zájem a eliminovat vznik pocitu ohrožení z nepřiměřeně obtížných metodických postupů.

*) Ukázka přehledu, s nímž mohou žáci průběžně pracovat:

ZÁSOBNÍK NEJOBVYKLEJŠÍCH PŘEDLOŽEK PRO PÁDOVÁ SPOJENÍ (není určeno k zapamatování)